Syndrom vyhoření je stále častější. Jaké jsou příznaky a možnosti prevence?

Syndrom vyhoření postihuje stále více osob včetně mladých lidí. Někteří si ho spojují s určitými profesemi, ale může se vyskytnout u kohokoliv nezávisle na jeho pracovní pozici.

Syndrom vyhoření jako nedávný fenomén

Syndrom vyhoření poprvé popsal americký psycholog Herbert Freudenberg. V roce 1974 zveřejnil příznaky, mezi kterými uvedl vyčerpání vyplývající z nadměrných pracovních požadavků, bolesti hlavy, problémy se spánkem, vznětlivost a uzavřené myšlení. Roku 2019 ho Světová zdravotnická organizace zařadila mezi nemoci. Údajně se syndrom vyhoření nejčastěji objeví u lidí, kteří každodenně komunikují s lidmi. Výrazným podílejícím se aspektem je potom chronický stres.^[1]

Za jaké příznaky se syndrom vyhoření převléká?

Člověk může vykazovat řadu symptomů, které by si se syndromem vyhoření nespojil. Nemoc totiž může nastupovat plíživě a nenápadně. Projevuje se v postojích a emocích, tedy na psychické úrovni, ale i prostřednictvím tělesných problémů. Příznaky bývají i variabilní a jsou závislé na temperamentu člověka, jeho vlastnostech a osobnostních rysech. Jedním ze znaků, které napomáhají podlehnutí syndromu vyhoření, je perfekcionismus.

K psychologickým projevům patří snížení sebevědomí, ztráta nadšení a motivace, lhostejnost k práci i osobnímu životu, pocit nedostatku uznání nebo méněcennosti, úzkostné stavy či deprese. Mezi somatické potíže řadíme únavu až vyčerpání, nespavost, pokles výkonu, neschopnost koncentrace, poruchy paměti, nechutenství, oslabenou imunitu, problémy s krevním tlakem nebo potíže s dýcháním.^[2]

Syndrom má několik fází

Syndrom vyhoření se dostaví jako důsledek dlouhodobého psychického přetížení, které často vychází z nerovnováhy mezi původním profesním očekáváním a skutečností. Průběh lze popsat ve fázích, jež na sebe vzájemně navazují.^[3]

Nadšení. Člověk je plný entuziasmu a s elánem přistupuje k práci a plnění požadavků. Avšak obvykle si klade příliš vysoké cíle a má nesplnitelná očekávání.

Stagnace. Nadšení opadá a energie je méně. Začíná vnímat realitu jako nedosažitelnou metu. Ztrácí ideály a hledá vinu v okolí. Může cítit zklamání a to přebíjet různými volnočasovými aktivitami.

Frustrace. Přichází pocity bezmoci, člověk pochybuje o smyslu svého konání. Dostavují se první fyzické i emocionální problémy. Chybí motivace, zato můžou narůstat spory s kolegy či nadřízenými.

Apatie. Člověk rezignuje a povolání vykonává jako povinnost, ve které vidí pouze zdroj příjmu. Pracuje s nelibostí a pociťuje beznaděj.

Vyhoření. Nastupuje výrazný pocit lhostejnosti, demotivace a depersonalizace, kdy člověk vnímá své tělo, myšlenky a emoce jako cizí. Je pesimistický a nevidí v práci žádný smysl.

Kdo je ohrožen?

Kdokoliv. Avšak jedinci s vyšší mírou citlivosti, workoholici, perfekcionisti, naivní optimisté a lidé s velkými očekáváními mají k syndromu vyhoření větší sklon. V některých případech se syndrom projeví u osoby, která odmítá říkat ne. Místo toho se snaží dostát všem požadavkům nadřízeného, ačkoliv úkoly nelze reálně zvládat.

Jak probíhá diagnostika a léčba?

Syndrom vyhoření nemá jasně daná a uznaná kritéria, proto způsoby jeho diagnózy zatím nejsou všude shodné. Často je zjišťován pomocí dotazníkových metod. U nás je standardizovaná metoda s názvem Shiromova-Melamedova škála vyhoření.

Na začátku je základem připustit si problém a akceptovat možnost vyhledat odborníka. Léčba poté využívá psychologické či psychoterapeutické přístupy, nejčastěji jde o existenciální psychoterapii, logoterapii, transformační systemickou terapii či kognitivně-behaviorální terapii. Cílem léčby je odstranit akutní problémy a změnit postoj k práci a životu. Pacient by měl získat na práci reálný náhled. Někdy je součástí úspěchu změna pozice nebo dlouhodobá dovolená.^[4]

Jak syndromu vyhoření předcházet?

Základ je v postoji k práci. Ta má dávat člověku smysl a zároveň by neměla představovat stěžejní bod v jeho životě. Důležitá je sociální opora v podobě rodiny a přátel a také zájmy s volnočasovými aktivitami, které zahrnují i aktivní a pasivní odpočinek.

Naslouchejte svému tělu a v případě nepříjemných pocitů se je snažte eliminovat. To je možné dodržováním zdravého životního stylu, snahou snížit stres a relaxací. Zaměřte se na vyvážený jídelníček, pravidelný pohyb, dostatek spánku a do svého programu zařaďte čas věnovaný zájmům a zejména rodině a přátelům. Zkuste otevřeně mluvit o svých problémech, naučte se ve vlastním zájmu říkat ne, reálně si organizovat čas a klást úkoly, mít realistické cíle a očekávání.^[5]

Také v případě prevence záleží na individuálních faktorech. U každého ale platí, že zdravotní stav podpoří péče o psychické a fyzické zdraví – udržování kvalitních vztahů, práce v příjemném prostředí a dobré domácí či odborné zázemí. Psychologická podpora se stává běžnou součástí všech, kteří chtějí pečovat o své zdraví.