Bezdomovci se povalují všude: Proč s tím město či policie nic nedělá? A jak to řeší v zahraničí?

Bezdomovectví je jedním z nejzávažnějších sociálních problémů současnosti. Proč výsledkem veškeré snahy je, že se opilí bezdomovci povalují všude tam, kde jsou nejvíce na očích, a obtěžují tím slušné lidi? A proč s tím město či policie nic nedělá? Jak lze lidem bez domova pomoci? A stojí vůbec o tuto pomoc? Na tyto a další otázky se pokusíme najít odpověď v tomto článku. Nejprve si ale představme různé varianty řešení této složité problematiky na konkrétních příkladech – jak se situace řeší ve Finsku, Japonsku a u nás.

Jaké řešení našlo pro bezdomovce Finsko

Mohlo by se zdát, že bezdomovectví řešení nemá. Opak by rádo dokázalo právě Finsko, které vyvinulo unikátní strategii, jak začlenit lidi bez domova zpět do společnosti. Cílem je bezdomovectví zcela odstranit, a to do roku 2027. Nejnižší míra bezdomovectví panuje v současnosti v Japonsku, ale o japonském úspěchu by se dalo polemizovat, zatímco Finsko za svůj přístup sklízí obdiv.^[1] Zaslouženě?

Finsko nešlo cestou tradičního přístupu

Finsko je jediná země Evropské unie, kde počty lidí bez domova již několik desetiletí klesají, přestože i v dalších státech je vyvíjena snaha s bezdomovectvím pracovat. Jinde se ovšem výsledky příliš nedostavují. Finsko totiž situaci řeší jinak. Jak se říká, chcete-li průměrné výsledky, dělejte to samé, co ostatní. Chcete-li jedinečné výsledky, použijte také jedinečné metody. Finové upustili od tradičního přístupu k bezdomovectví a přiklonili se k radikální strategii, která se stala známou jako „Housing First“.

Mezi důvody, proč někdo skončí na ulici, patří duševní nemoc, drogová závislost nebo ztráta zaměstnání. Přístup většiny států tkví v myšlence, že bezdomovec by měl začít tím, že v prozatímním přístřešku vyřeší své problémy, které ho přiměly opustit domov. Až poté může získat trvalé bydlení. Tato strategie se nazývá schodišťová, protože se od bezdomovce očekává, že bude stoupat po různých úrovních dál. V případě, že udělá pokrok, má na dosah další postup. Odměnou je právě bydlení. Problém je, že začít zlepšovat své duševní zdraví nebo přestat brát drogy je náročné i v případě, že máte kde bydlet, natož když žijete pod mostem. Většina lidí bez domova uvízne na jednom stupni schodiště, protože nejsou v takovém rozpoložení, kdy by byli schopni splnit úkoly, aby se mohli posunout dál.

Finsko poskytuje byt jako zázemí pro zlepšení stavu vlastních problémů

Finsko řešení problematiky bezdomovectví nestaví na myšlence, kdy je bydlení odměnou za úspěšné začlenění do společnosti, ale na přesvědčení, že zdárně vyřešit své problémy je možné až v případě, kdy máte kde bydlet. Stát tedy začal poskytovat malé byty – nikoliv jako konečnou odměnu, ale hned v počátcích problémů, a to každému bezdomovci, který o byt zažádá. Lidé žijící v takových bytech nejsou povinni přestat brát drogy nebo se začít léčit, a dokonce nejsou ani v případě recidivy vystěhováni. Jen musí platit malý nájem. Tedy musí mít nějaký příjem. Zároveň je jim poskytnut podpůrný systém, kterého jsou povinni se účastnit. Tyto byty se nachází v centrech, kde žije asi 100 lidí bez domova v malých samostatných bytech, o které se stará tým asi 20 sociálních pracovníků. Ti zároveň poskytují podporu ve všech potřebných oblastech – hledání práce, byrokracie, přístup k léčbě a podobně.

Dle kritiků ale nedojde k začlenění bezdomovců do společnosti

V 80. letech bylo ve Finsku přibližně 20 000 bezdomovců, zatímco v roce 2021 se jednalo o necelé 4 tisíce. Počty tedy ukazují na úspěch, avšak kritici tvrdí, že se čísla snižují uměle – umístěním bezdomovců do státem placeného bydlení, ovšem k jejich začlenění do společnosti nedochází. Počty lidí, kteří přejdou ze státem poskytnutého bydlení do vlastního, jsou opravdu nízké. Zároveň by se v případě zrušení vládní podpory počet lidí bez domova okamžitě navýšil, avšak smysl strategie je stále naplněn. Cílem není vychovat z bezdomovců vzorné občany. Za úspěch už je považováno právě to, když se bezdomovec dostane do bezpečného a kontrolovaného prostředí.

Kritikům se samozřejmě také nelíbí, že celá akce stojí hodně peněz, které vláda vynakládá na nákup bytů, na zaměstnání pracovníků a dotování nájemného. I přesto ale studie ukazují, že Finsko ve skutečnosti ušetří 15 000 eur ročně na každém bezdomovci, kterého ubytuje. Je to totiž stále levnější než náklady vztahující se na situace, které bezdomovec zakládá – policie, nouzová péče a další. A přináší to další benefity, a to i pro ostatní občany, kteří se nemusí tolik potýkat s kriminalitou či užíváním drog v prostředí ulic.

Tajemství, které stojí za téměř nulovou mírou bezdomovectví v Japonsku

Další výjimečnou zemí v řešení bezdomovectví je bezpochyby Japonsko. Přestože je jedním z nejlidnatějších států, je jedinou zemí na světě, která má téměř nulový podíl bezdomovců. Otázkou zůstává, jak se věci ve skutečnosti mají. Není za tímto zdánlivým úspěchem temná realita?^[2]

Japonsko bezdomovce stigmatizuje

V Japonsku, zemi s více než 125 miliony obyvatel, žijí oficiálně odhadem 3 000 bezdomovců, což je v porovnání s jinými státy úctyhodný stav. Proč tomu ale tak je, přibližují následující důvody – být bezdomovcem v Japonsku je nesmírně stigmatizováno a je to tak dost náročné. Neexistuje zde žádná podpůrná organizace. Lidé bez domova jsou vnímáni jako ti, kteří si za svoji situaci mohou sami, a nezaslouží si tedy pomoc. Zajímavé je, že většina bezdomovců jsou muži, od nichž se očekává, že budou soběstační, a jejich selhání je veřejností i jimi samotnými považováno za neúspěch, v jehož důsledku úřady bezdomovectví spíš ještě ztěžují.

Například žebrání na veřejnosti je zákonem zakázáno a bezdomovci jsou obecně vytlačováni z dohledu. Tokio a další města také zavádějí bezdomovecky nepřátelská opatření. Na noc zamykají parky, aby v nich nikdo nemohl nocovat, nebo lavičky jsou navrženy tak, aby na nich dlouhodobý posed byl značně nepohodlný. Bezdomovci jsou zkrátka odrazováni od obývání veřejných míst. Taktéž japonské zákony, které primárně proti bezdomovectví nebrojí, mají za následek nízké počty bezdomovců, snaží se totiž potírat drogovou kriminalitu velmi přísnými tresty. A v neposlední řadě i skutečnost, že být bezdomovcem je společensky nepřijatelné, přispívá k nízké míře bezdomovectví.

Dalším faktorem je robustní systém zdravotní péče. Například 30 až 35 % lidí, kteří čelí bezdomovectví v USA, trpí duševním onemocněním a právě to je často příčinou jejich ztráty domova. V Japonsku bývají lidé s vážným duševním onemocněním umisťováni do psychiatrických léčeben, a tak na ulici většinou neskončí. V neposlední řadě Japonsko nabízí relativně dostupné bydlení, protože staví více domů než kterákoli jiná vyspělá země. Na rozdíl od většiny západních zemí, kde je výstavba bytů stále obtížnější kvůli různým regulacím, Japonsko se vydalo opačnou cestou a má v tomto směru jen minimum omezení.

Japonští bezdomovci žijí v internetových kavárnách

Japonsko se tedy jeví jako země, které se podařilo tento velký sociální problém v podstatě vyřešit. Avšak realita je trochu jiná. Navzdory oficiálním číslům je zde lidí bez domova mnohem víc, jen jsou skryti před zraky ostatních a zejména před vládními statistikami. V 90. letech totiž Japonsko postihla vážná hospodářská krize, v důsledku čehož bylo obtížné najít si a udržet práci se slušným platem. Miliony lidí zůstaly odkázány na přežívání z málo placených dočasných brigád.

Mnozí se z toho již nedokázali vzpamatovat a stali se tak obětí ztracené dekády. Z krize vycházeli bez místa ve společnosti a bez budoucnosti, přičemž většina takových lidí nebyla schopna platit nájem každý měsíc ani v relativně dostupném Japonsku, ale zároveň by udělali cokoli, aby se vyhnuli životu na ulici a hanbě, která je s bezdomovectvím spojena. To mělo za následek, že právě od 90. let začala zejména tato ztracená generace využívat internetové kavárny, které jsou otevřeny 24 hodin denně. Staly se jejich útočištěm a často zde spí v počítačových koutcích. Kavárny dokonce své služby rozšířily o další služby, mezi které patří například i používání sprch.

Tyto kyberkavárny jsou v Japonsku v podstatě takovým komerčním útulkem pro bezdomovce, který si ale musí sami zaplatit. A přespání zde není levné. Protože se jim podařilo sehnat práci pouze na částečný úvazek nebo za neadekvátní finanční ohodnocení, nemohou si dovolit jiné bydlení. Jsou zkrátka vyloučeni ze společnosti, ale není to vidět, protože se snaží vypadat na první pohled normálně a udržet si i čistý vzhled. I to je důvod, proč statistiky nejspíš neodpovídají realitě a bezdomovců bude pravděpodobně minimálně 3–5x víc. Na jednu stranu je ale možné toto kybernetické bezdomovectví považovat za pozitivní, protože lidem pomáhá vyhnout se úplnému pádu na samotné společenské dno a udržet si alespoň nějakou míru důstojnosti. Zároveň ale existence internetových kaváren poukazuje na neuvěřitelné problémy, které Japonsko v případě bezdomovectví má.

V České republice počet bezdomovců stoupá i v menších obcích

U nás bývalo bezdomovectví výhradou velkých měst. Nyní jsou ale lidé bez domova i v menších obcích, a to nejspíš kvůli rostoucím nákladům na živobytí. Řada lidí jako samoživitelé, senioři, mladí lidé nebo ti s nízkými příjmy nemá na pokrytí základních životních výdajů. V roce 2019 bylo lidí bez domova asi 23 800 a jejich počet pravděpodobně dál roste.^[3] Například na vesnicích pak chybí sociální bydlení a spolupráce s organizacemi, které by mohly situaci řešit. Za dob koronaviru se situace dost zhoršila, nejčastější příčinou byla ztráta zaměstnání nebo rozpad partnerského vztahu.

Bezdomovci si za svoji situaci mohou sami a pomoc si nezaslouží

Jedním z častých důvodů, proč se lidé ocitnou bez přístřeší, jsou špatné půjčky. Přitom mnohdy tito občané žili solidně ve vlastním bydlení či v nájmu, ale vlivem zadlužení, které ani s bydlením nesouviselo, o domov přišli. Možnosti oddlužení jsou poměrně omezené, tudíž se dostali do pasti. A stojí také za zmínku, že naše společnost k bezdomovcům přistupuje spíše s opovržením. Pokud starosta přijde se strategií související s bezdomovectvím, populární nebude. Chybí u nás sociální bydlení, pro lidi v krizové situaci tedy neexistuje příliš jiných možností, než bydlet na ubytovně nebo v azylovém domě. A nabídka schůdné varianty bydlení tu chybí, protože máme dojem, že si ho bezdomovci nezaslouží. Starost o lidi bez domova je svěřena obcím s rozšířenou působností, ale starostové nejsou motivováni pomáhat nejchudším kvůli ztrátě politické podpory a ani stát je nenutí.

Zákony na pomoc bezdomovcům jsou zatím nedotažené

Proběhlo již několik pokusů zavést zákon o sociálním bydlení, který by mohl přinést množství výhod. Přinejmenším by právě zmínění starostové obcí byli státem přinuceni se situací bezdomovců něco udělat a mohli by se na to, že je přiměl stát, vymluvit. Zároveň by finance putovaly ze státní kasy. Legislativa, která by vymezovala pojem sociálního bydlení a jeho cílovou skupinu, ale zatím stále chybí. Nejblíže k prosazení měla roku 2017, avšak neprošla ani prvním čtením. Od roku 2022 připravuje Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí zákon o podpoře v bydlení, který by se zabýval zvýšením dostupnosti bydlení i právě pomocí lidem v bytové nouzi.^[4]

V roce 2013 byla vládou schválena Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020. Zaměřovala se na oblast přístupu k bydlení či sociálních služeb, dostupnost lékařské péče pro lidi bez domova a na koordinaci subjektů, které se problematikou bezdomovectví zabývají. Na koncepci, jejíž plnění přineslo jisté výsledky, navazuje Strategie sociálního začleňování 2021–2030, která v oblasti přístupu k bydlení pracuje s lidmi sociálně vyloučenými.^[5]

Existují ale i regionální programy, díky kterým řada bezdomovců získá práci. Některá města ve spolupráci s neziskovými organizacemi mohou proti bezdomovectví bojovat poměrně účinně. Například brněnský projekt Rapid Re-housing vycházející z principů Housing First a zaměřující se především na rodiny s dětmi, osoby bez bydlení nebo v azylovém domě, získal v roce 2018 cenu SozialMarie za sociální inovaci. Podporu bezdomovcům poskytuje i množství samostatných neziskových organizací či neformálních sdružení – například Naděje, Armáda spásy, Charita Česká republika nebo organizace Jako doma zaměřená na ženy.

Bezdomovce potkáte na ulici až příliš často

Navzdory různým snahám pomoci lidem bez domova se ale stává, že se tito lidé vyskytují venku v hojné míře a znepříjemňují tak prostředí lidem, kteří kolem prochází. Někdy po sobě totiž zanechávají odpadky, zaneřáděné lavičky a injekční stříkačky. Navíc česká města trápí nová generace bezdomovců, kteří jsou mladí a agresivnější než ti starší z ubytoven. Další kategorií jsou bezdomovci cizinci, kteří zde měli v plánu pracovat, ale nevyšlo to. Český záchranný sociální systém ale jiné národnosti nezahrnuje, pro cizince tedy žádné systémové řešení neexistuje. Jediné, co je možné udělat, je nasměrovat je na ambasádu země původu nebo na neziskovou organizaci. Ovšem tito lidé často neumí jinou řeč než svoji mateřskou, nemají doklady, peníze ani zázemí.

Zajímavou kapitolou je samotné žebrání. Ve frekventované oblasti většího města si údajně bezdomovec může přijít díky žebrání trvajícímu každý den 8 hodin až na 60 000 Kč za měsíc.^[6] V ostatních případech je možné si vydělat lépe než prodavač. Žebrat u nás zákon nezakazuje, některá města ale situaci upravují vyhláškami. Ovšem když bezdomovec v takové oblasti žebrá a strážník mu udělí blokovou pokutu – pokud se situace opakuje, ve dvou třetinách případů si bezdomovci vrší své dluhy, jejichž vymahatelnost je obtížná. Dluh se jim po vypršení lhůty odpustí, protože nemají majetek, který by se dal zabavit.

Některé obce reagují na přítomnost bezdomovců, kteří mohou mít neblahý vliv nejen na mládež, podobně jako Japonci – například odstraní lavičky. Ovšem často ani taková opatření nezpůsobí, že by se bezdomovci začali scházet v jiné lokalitě. Je totiž pouze minimum zákonných možností, jak se s lidmi bez domova vypořádat. Policie může například udělovat pokuty za požívání alkoholu na zakázaných místech nebo kontrolovat další nepřístojné chování, které vyhodnotí jako výtržnictví. Posedávat v tlupě na zastávce či uprostřed náměstí, popíjet, pokuřovat a pokřikovat na kolemjdoucí zkrátka není protizákonné.

Viditelnost bezdomovců v centrech měst je problematická i ve vztahu k turistickému ruchu. A právě vyhlášky jsou krokem k tomu, aby se podařilo očistit jméno města. Některá města vyhlásí zákaz takové povahy, jehož záměr je znemožnit bezdomovcům dělat činnosti pro jejich přežití, aniž by porušili zákon. Například v případě porušení zákazu popíjení alkoholu na veřejnosti osobou bez trvalého pobytu na území dané obce hrozí tomuto člověku vykázání z města, a to na 3 měsíce. Tímto způsobem řešil boj s bezdomovci Sokolov. Ačkoliv obce vyvíjí snahu omezit scházení bezdomovců ve frekventovaných částech města a přimět je k obývání takových míst, kde to nebude nikomu vadit, situace nemá absolutní řešení. Problémem mimo jiné je, že vyhlášky s cílem odsunout bezdomovce z centra ukazují na to, že lidé bez přístřeší nejsou vnímáni jako legitimní uživatelé takových prostor, což souvisí s omezováním svobody.

Bezdomovectví je narůstající problém, co s ním?

Finsko je k bezdomovcům vstřícné, nabízí jim byty za dotovaný nájem. Jsou tak spokojenější bezdomovci, ale i ostatní lidé, kteří se s nimi tolik nepotkávají v ulicích, a státní pokladna, pro kterou je tento přístup finančně výhodnější, než hradit služby spojené s bezdomoveckým výtržnictvím. Naproti tomu Japonsko bezdomovce zavrhuje a v důsledku opatření, která slouží k zamezení výskytu bezdomovců ve venkovních prostorách, nemá o bezdomovcích ani přehled. A co vy? Volili byste spíše benevolentní, ale nákladný přístup Finska, nebo byste šli cestou restrikcí a tvrdých opatření? Jak je to s bezdomovectvím ve vašem městě? Podělte se o svou zkušenost v diskuzi.