První adventní neděle je letos 3. prosince. Advent trvá přibližně 4 týdny a zahrnuje železnou, bronzovou, stříbrnou a zlatou neděli. Jde o nejstarší církevní svátky, první zmínka pochází ze 4. století ze Španělska. Termín adventu je pohyblivý, ale začíná vždy v neděli, která je nejblíže svátku svatého Ondřeje. Jedná se o čas očekávání narození Krista. Podívejme se, jak advent probíhal v minulosti a jak ho lidé tráví dnes. Adventní čas je také doprovázen mnoha tajemnými postavami, s nimiž se pojí řada tradic.
Podstata adventního času
Samotný výraz advent je odvozen od latinského „adventus“, což znamená příchod.[1] Ještě v dobách před Kristem lidé v tomto období oslavovali zimní slunovrat, který představoval návrat světla. V průběhu času ale docházelo k pronikání křesťanských tradic do již zaběhlých obyčejů. Podoba oslav se tedy postupem času proměňuje.
Jde o přípravy na vánoční svátky – období zklidnění a chystání se na příchod Krista.[2] Adventní čas býval doprovázen i půstem, kdy se lidé místo nadměrné konzumace měli věnovat spíše rozjímání. Vyhranili si čas i na různé lidové zvyky. Ty se mnohdy neřídily zákazy, které zamezovaly konání zábav. Středověká církev vyžadovala četné návštěvy bohoslužeb a vzdání se tělesných rozkoší. V každém případě i dodnes adventní období symbolizuje naději.
Ondřej, Barbora i Mikuláš motivují k zavedení tradic
Adventu předchází svátek svatého Ondřeje. Lidé se tedy již 30. listopadu rádi uchylovali k věštbám. Svobodné dívky například třásly o půlnoci plotem a čekaly, zda neuslyší kroky. Z jakého směru se člověk blížil, z té strany měl přijít i ženich.
Následně 4. prosince na svatou Barboru bylo zapotřebí uříznout větvičku staré třešně, a to nejlépe za svitu prvního slunečního paprsku. Pokud větev na Štědrý den vykvetla a v domácnosti žila svobodná dívka, měla se v dalším roce provdat. Zároveň byl tento den kdysi slaven maškarními průvody a v období před druhou světovou válkou chodily ženy v bílých šatech strašit zlobivé a odměňovat hodné děti.
Tradice svatého Mikuláše se udržela dodnes. Ten proslul svojí štědrostí a je spojován s vírou v bohatství. Od 15. století pak bylo zvykem 5. prosince pořádat průvody podobné masopustu. Mezi maskami se objevovali kominíci, dragouni, smrtky nebo andělé a čerti. Právě ti se po boku Mikuláše vyskytují i v současnosti.
Lucie noci upije a zapomenutý Ambrož
Na svátek sv. Ambrože, který připadá na 7. prosince, se dodržoval zvláštní zvyk v obcích, kde byl kostel zasvěcen tomuto světci. Vybraný muž se přestrojil za Ambrože a za soumraku čekal u kostela na děti. Ty na něj začaly pokřikovat, Ambrož je honil a současně pohazoval na zem sladkosti. Kdo o ně měl zájem, dostal od něj koštětem.
Na den svátku svaté Lucie, 13. prosince, připadal v době juliánského kalendáře zimní slunovrat. Od té doby víme, že Lucie noci upije, ale dne nepřidá. V tento den platil zákaz předení a draní peří. Podobně jako v den svaté Barbory chodily dům od domu ženy v bílém a dodržování zákazu kontrolovaly.
Vyzdobte si domov adventním věncem nebo jmelím
Tradičním symbolem adventu je věnec se čtyřmi svícemi, které se zapalují o adventních nedělích a proti směru hodinových ručiček. Na věnci může být i pátá svíce představující samotné Kristovo narození. Také ostatní svíce mají svůj význam. První svíčka symbolizuje naději, druhá lásku, třetí radost a čtvrtá mír a pokoj. Zvyk má kořeny v sirotčinci v Hamburku. Zhruba před 150 lety se zdejší děti ptaly vychovatele, kdy už přijdou Vánoce. Ten jim vyrobil předchůdce dnešních adventních věnců a nápad se rozšířil i do okolí.
Jmelí vždy udivovalo tím, že se během zimy objevuje na stromech a dokonce nese plody. Dokonce má údajně léčivé účinky. Například Keltové jím léčili neplodnost a z toho pramení zvyk líbat se pod jmelím. Zavěšení jmelí v příbytku také pomáhá zahánět zlé duchy.
K dalším tradicím patří pečení cukroví a perníčků nebo výstavy betlémů.
