Vliv psychedelických látek na lidskou mysl

Užívání psychoaktivních drog dle historických záznamů provází lidstvo od nepaměti. S tímto fenoménem se můžeme v různých podobách setkat snad ve všech minulých i současných společenstvích. Například v domorodých kulturách indiánských kmenů Střední Ameriky je zakořeněno rituální přijímání kaktusu známého jako peyotl, který obsahuje halucinogen mezkalin. Ayahuasca obsahující dimethyltryptamin je zase neodmyslitelnou součástí drogové kultury domorodců v Amazonii. A v souvislosti s moderní západní civilizací je zneužívání psychoaktivních drog velice úzce spjato například s hnutím hippies v 60. letech 20. století.

Lidé jsou zkrátka těmito chemickými látkami kvůli jejich účinkům na lidskou mysl silně přitahováni. Jednou ze složek této přitažlivosti je zcela jednoznačně i mystická povaha určitých prožitků dosažených v drogovém opojení. Právě proto je užívání drog často součástí rituálů přírodních náboženství a dalších ezoterických, okultních a spiritistických praktik. Jiný úhel pohledu na danou tematiku nabízí bádání založené na vědecké metodě. A právě na závěry vyplývající ze současného vědeckého poznání je zaměřen tento článek.

Co jsou to psychedelika

Nejprve je nutné si definovat, o čem je vůbec řeč. Obecně se chemikálie, které působí na centrální nervovou soustavu, nazývají psychoaktivními látkami. Součástí této velké skupiny chemických látek jsou halucinogeny, které se dále dělí na psychedelika, disociační drogy a delirogeny. Předmětem našeho zájmu budou právě psychedelika. Účinky požití těchto látek jsou charakteristické výraznými změnami v poznávacích procesech, prožívání emocí a vnímání reality.^[1]

Často zmiňovaným historickým milníkem, který odstartoval novodobou éru psychedelik, je 19. duben 1943. Toho dne totiž švýcarský chemik Albert Hofmann poprvé zdokumentoval účinky, které u něj vyvolalo požití 250 mikrogramů psychedelické látky LSD. Tuto látku on sám před 5 lety poprvé syntetizoval v rámci výzkumu přírodních látek obsažených v námelu. Zanedlouho se LSD rozšířilo mezi výzkumné organizace po celém světě. Tato látka sklízela velice pozitivní ohlasy zejména v rámci psychoterapie, kdy byla úspěšně užívána například v léčbě alkoholismu a chronické deprese. Na druhé straně byl jejich výzkum zneužíván k neetickým účelům. Nechvalně proslulý je například tajný projekt CIA s kódovým názvem MKULTRA, jehož cílem byl mimo jiné výzkum LSD jako drogy s psychicky manipulativním potenciálem.

Další temné období vědeckého výzkumu LSD a ostatních následně objevených drog přišlo v šedesátých letech. V té době začalo docházet k jejich obrovskému zneužívání laickou populací. Brzy se tyto látky staly synonymem k protivládním hnutím ve Spojených státech amerických, což nakonec vyústilo v tvrdý zákaz jejich studia a užívání. Vědecký výzkum psychedelik se tak skoro úplně zastavil. Teprve s příchodem nového tisíciletí se tyto látky začínají postupně destigmatizovat a jejich zkoumání se postupně znovuobnovuje. Dnes se nacházíme v nové éře, která dostala přezdívku „psychedelická renesance“.

Farmakologie psychedelik

Když se bavíme o farmakologii chemických látek, tak máme na mysli to, jakým způsobem daná chemická látka interaguje s organismem a naopak. Základní stavební jednotkou centrální nervové soustavy, která je složená z mozku a míchy, je buňka nazývaná neuron. Neurony jsou pospojovány do funkčních sítí, kde spolu jednotlivé neurony vzájemně komunikují. K této komunikaci dochází na jejich pomezí v tzv. synaptické štěrbině prostřednictvím neurotransmiterů – chemických látek, které se dokážou specificky vázat na bílkovinné receptory umístěné na povrchu neuronů. Zjednodušeně řečeno, pokud chce buňka A předat signál buňce B, tak do synaptické štěrbiny uvolní určité množství konkrétního neurotransmiteru. Tento neurotransmiter se postupně naváže na receptory buňky B. Touto vazbou je v buňce B spuštěn sled dalších reakcí a informace je tak úspěšně předána. Mezi přirozené neurotransmitery, které si buňky samy produkují, patří zejména serotonin, dopamin, noradrenalin, acetylcholin, kyselina gama-aminomáselná a mnohé další.^[2]

Synapse: Schematické znázornění synaptické štěrbiny mezi dvěma neurony. (Foto: Macrovectoron.com)

Klasická psychedelika, mezi která patří již zmíněný diethylamid kyseliny lysergové (LSD), psilocybin, dimethyltriptamin (DMT) a mezkalin, fungují hlavně jako tzv. agonisté serotoninových receptorů (zejména 5-HT_2A). To znamená, že se tyto látky tváří jako molekula serotoninu a dokážou aktivovat receptory pro tento neurotransmiter. 5-HT_2A receptory lokalizované v různých částech mozku souvisejí s učením, pamětí, udržováním pozornosti, vnímáním bolesti, spánkovými cykly a vnímáním vizuálních vjemů. Kromě tohoto konkrétního receptoru se ale psychedelika vážou na další serotoninové a dopaminové receptory, ale v tomto ohledu je třeba dalšího zkoumání.^[1]

U psychedelik LSD a DMT bylo prokázáno, že jejich užíváním dochází k růstu neuronů a narůstání počtu spojení mezi jednotlivými neurony. Napomáhají tedy k tzv. neuroplasticitě mozku. Tento efekt je z terapeutického hlediska důležitý, protože tímto způsobem lze adaptivně znovuobnovit spojení mezi buňkami, které spolu v důsledku onemocnění přestaly komunikovat. Závěry ze studií publikovaných skupinou Danila De Gregoria z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu naznačují, že tato psychedelicky navozená neuroplasticita navyšovala u myší míru prosociálního chování, a naopak snižovala míru úzkostného chování vznikajícího v důsledku působení stresu.^[3][4] Na základě výzkumů v této oblasti již byly připraveny první chemické látky, které působí takto neuroplasticky bez vedlejších účinků v podobě změněných stavů vnímání.

Některé psychoaktivní látky dále svým mechanismem účinku navyšují hladinu hormonu oxytocinu. Tento hormon, také přezdívaný jako „hormon lásky“, hraje velice důležitou roli v budování pevných mezilidských vztahů, například mezi matkou a dítětem. To je také jedním z možných vysvětlení, proč uživatelé drogy MDMA, známé jako extáze, typicky pociťují stavy blízkosti a něhy ke známým i cizím osobám ve svém okolí.^[1]

Psychedelika a neurokognice

Neurokognice je jednoduše řečeno věda zabývající se studiem jednotlivých částí mozku a vlivu jejich aktivity na myšlenkové procesy jednotlivce. Z výzkumů vyplývá, že psychedelika mají obecně negativní dopady na procesy související se zpracováváním informací a udržením pozornosti. Například psilocybin, halucinogen obsažený v lysohlávkách, u pokusných subjektů výrazně zhoršoval jejich výkonnost při plnění úkolů zaměřených na udržení pozornosti. Další akutní účinky psychedelik souvisejí se zhoršením reakčních časů, krátkodobé paměti, pohybových funkcí a podobně.

Jedna z neurokognitivních teorií působení psychedelik souvisí s modelem kortiko-striato-thalamo-kortikálního okruhu. Dle této teorie jsou vstupní informace přicházející z našeho okolí a vlastního těla nejprve v okruzích zpracovávány různými částmi mozku, které fungují jako informační filtry. Tímto způsobem jsou vstupní signály dostatečně osekány, aby nedošlo k zahlcení dalších částí mozku, které daný signál budou následně zpracovávat. Psychedelika utlumují komunikaci mezi těmito informačními filtry a prefrontální kůrou, která jejich činnost řídí. Tím pádem dochází k útlumu funkce informačních filtrů a informačnímu přetížení dalších částí mozku. Pravděpodobně proto uživatel psychedelických drog vnímá například vizuální či sluchové vjemy mnohem intenzivněji.^[1]

Další z možných hypotéz, které se snaží vysvětlit co nejvíce účinků psychedelik na vnímání, je tzv. REBUS (relaxed beliefs under psychedelics) model, který je založen na principu minimalizace energie, kterou mozek svojí funkcí vynakládá. Podle této teorie náš mozek za běžných podmínek na základě předchozích zkušeností neustále předpovídá, které smyslové vjemy záhy pocítíme. Čím déle a častěji se tyto předpovědi shodují se skutečnými informacemi zprostředkovanými smyslovým vnímáním, tím větší míra „přesvědčení“ jim je přiřazena. Pouze v případě rozporu předpovězené a vstupní informace náš mozek vytváří chybové signály a svá „přesvědčení“ na jejich základě přehodnocuje a aktualizuje. Interakcí psychedelik s 5-HT_2A receptory dochází k aktivaci neuronů zodpovědných za určování míry daného „přesvědčení“ a potlačení produkce chybových signálů. Tím pádem se náš mozek svých předchozích „přesvědčení“ nedrží tak pevně. Mozek se zkrátka učí myslet ve vyjetých kolejích, které se s přibývajícím věkem stále méně mění. Psychedelika ale dokážou tyto koleje dočasně přikrýt a mozek si musí hledat novou cestu a dočasně se tak stává méně organizovaným.^[1]

Tuto myšlenku lze například demonstrovat na vizuálních pseudohalucinacích. Uživatelé psychedelik mohou například nabývat dojmu, že zdi okolo nich „dýchají“ nebo že pohybující se předměty za sebou zanechávají stopu. To by mohlo být vysvětleno tím, že v důsledku interakcí s 5-HT_2A receptory v části mozku, která zpracovává vizuální informace, je předchozí silné „přesvědčení“ uživatele o nehybnosti zdí a vnímání pohybu potlačeno. To je také v souladu se skutečností, že nejsilnější vizuální vjemy jsou pozorovány při zavřených očích, kdy mozek nedostává žádnou vnější korigující vstupní informaci. Synestezie neboli sdružení více smyslových vjemů najednou je také důsledkem „vykolejení mozku“ a vzniku nových nervových spojení. V uživateli pak mohou jednotlivé zvuky navozovat barevné vjemy nebo dotyky mohou navozovat vjemy sluchové a podobně.^[1]

Vizuální pseudohalucinace: Znázornění vizuálních pseudohalucinací přítomných po užití psychedelických drog. (Foto: Unsplash.com)

Při užívání vyšších dávek psychedelik dochází k potlačení aktivity DMN (default mode network) nervové sítě. Slovy výše uvedeného přirovnání bychom mohli říci, že se jedná o jednu z hlavních myšlenkových kolejí. Tato síť je zodpovědná za vyšší vnímání pojmu „já“. Potlačením této aktivity tak dochází k tomu, co se obvykle nazývá rozpouštění či smrt ega. Člověk pod vlivem psychedelik ztrácí pojem vlastní identity a svého „já“.^[1]

Psychologické důsledky užívání psychedelik

Jeden z hlavních a často zmiňovaných efektů užívání psychedelických drog souvisí s právě již naznačenou změnou vnímání reality. Uživatelé těchto látek často důležitost osobního psychedelického prožitku staví na podobnou úroveň jako narození dítěte nebo smrt blízkého člověka. Psychedelické zkušenosti jsou často popisovány jako mystické, slovy nepopsatelné a transcendentní, plné pocitů „posvátnosti“, spojení s „něčím vyšším“, „opravdového vnímání“ a „smrti svého ega“. Z tohoto důvodu se v současné době psychedelicky asistovaná psychoterapie ve výzkumném režimu nasazuje u pacientů v terminálním stadiu jako prostředek ke snížení strachu z blízké smrti. Další skupinou pacientů jsou lidé s chronickými depresemi a bolestmi, kterým rovněž výše popsané zážitky mohou pomoci vyrovnat se se svými tíživými nemocemi a osobními problémy.^[1]

Dalším efektem těchto drog je zesílení emočního vnímání daného člověka ať už v pozitivním, tak i v negativním smyslu. Má se za to, že tyto látky dokážou z lidského nevědomí vytáhnout na povrch jinak skryté emoční stavy, potírané myšlenky a nevědomé traumatizující vzpomínky. V kontextu řízené psychoterapie pod dohledem odborníků se může jednat o účinnou pomůcku, jak pracovat a vypořádat se se svými nevědomými představami. Bez odborného dozoru je v tomto ohledu užívání halucinogenů nebezpečné a může naopak vést například k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. I pod odborným dohledem došlo u pokusných subjektů v rámci studií k vysoce negativním jevům v podobě vytváření falešných vzpomínek a dlouhotrvajících emočně negativních stavů.^[1]

Tím se dostáváme k určité skupině psychedelických zážitků označovaných jako bad trips nebo challenging trips. V průběhu těchto zkušeností mohou uživatelé zažívat úzkosti, panické ataky, zmatenost, nevolnost, změny vnímání plynutí času, pocity šílenství a sebevražedné tendence. Frekvence těchto negativních zkušeností se dá snížit volbou vhodného prostředí a myšlenkového rozpoložení před užitím drogy. Nicméně i tyto zkušenosti, pokud jsou uživatelem zvládnuty a následně po skončení prožitku vhodně integrovány, mohou dlouhodobě přinést pozitivní výsledky.^[1]

Mystické psychedelické prožitky mohou mít u jednotlivců obrovský dopad na jejich pohled na svět. Nezřídka dochází k radikálním změnám v osobních ideologiích a náboženském přesvědčení, například v názorech na existenci nehmotné duše a posmrtný život. Názorným příkladem je studie vedená Alanem Davisem z Univerzity Johnse Hopkinse v americkém Baltimoru. V rámci této studie se 461 ze 717 respondentů, kteří se před užitím psychedelik označovali za ateisty, po zkušenostech s inhalací dimethyltryptaminu za ateisty již neoznačovalo.^[5] Psychoterapie za asistence psychedelik tak stojí před dalším problémem a otázkou, jestli jejím vedlejším nežádoucím účinkem může být nevratná změna ve spiritualitě účastníků. U některých lidí také může dojít k rozvoji narcistických grandiózních bludů, kdy dotyčný uživatel na základě své mystické zkušenosti a nabytí „skrytého poznání“ nadhodnocuje své já a své postavení ve společnosti.

Psychedelické prožitky také mohou vyvolávat silné pocity empatie, souznění a spojení s druhými lidmi, zvířaty, neživou přírodou i celým vesmírem. To může také napomáhat ke zmírnění chronických depresí a strachu ze smrti. U jednotlivců tyto zážitky vedly ke změně životního stylu, který lze popsat jako více společensky a ekologicky uvědomělý. U dalších jedinců došlo k výrazné pozitivní změně ve stravovacích a sportovních návycích. Nicméně v této oblasti jsou zdrojem výzkumných dat popisy samotných uživatelů, které mohou být značně neobjektivní a neúmyslně i záměrně zkreslené.^[1]

Shrnutí

Psychedelika budou naši společnost v nejrůznějších podobách bezesporu provázet i nadále. Ze závěru současného vědeckého výzkumu vyplývá, že jejich užívání může mít pod dohledem odborníků jisté pozitivní psychoterapeutické vlivy. Jejich užívání je však spojeno se značnými riziky, která mohou uživatele dlouhodobě psychicky poznamenat. Mezi tyto negativní dopady může patřit posttraumatická stresová porucha, perzistující porucha vnímání po halucinogenu, náhodné flashbacky a rozvoj dalších duševních poruch, jako je schizofrenie, pokud k nim jedinec má predispozice. Zůstává také stále otevřena otázka, jestli jsou mystické prožitky související s užíváním drog pouhými halucinacemi, nebo jestli se skutečně uživatel může dostávat do kontaktu s něčím reálným, ale za běžných okolností člověku skrytým. Pokud by tato hypotéza byla pravdivá, o to větší opatrnosti si manipulace s psychedeliky žádá. Rozhodně tedy nelze doporučit, aby s nimi jedinec experimentoval sám bez odborného dozoru.