Autor vrcholného díla české poezie, Máje, popisoval situace, kdy cestoval časem. Alespoň tak o tom informovala kniha Čas hradů v Čechách 3. Jeden z nejznámějších českých básníků 19. století je dodnes opředen tajemstvím. A cestování časem k tomu patří. Jenže neprávem.
Mácha prožil krátký, ale pestrý život
Karel Hynek Mácha, vlastním jménem Ignác Mácha, je výrazná osobnost českého romantismu. Pochází z pražské rodiny zvyklé na skromné poměry kvůli finanční krizi. Navštěvoval filozofickou fakultu a studoval i práva. Věnoval se také divadlu, v některých účinkoval jako herec a pokoušel se o dramatickou tvorbu. Do povědomí se ale dostala spíše jeho prozaická a zejména básnická tvorba. Zmiňovaný Máj je jednou z nejvydávanějších českých knih. Významnou roli v jeho životě hrála jeho manželka Lori. Svatba se měla konat 8. 11. 1836. V ten den byl ovšem vystrojen Máchův pohřeb. V roce 1837 zemřel i jejich syn.
Údajné dopisy o cestování v čase
Mácha byl také fascinován malířským uměním. Sám maloval, a to často na svých pěších cestách. Došel i do severní Itálie. Půvab nacházel v hradech a zříceninách, přičemž navštívil i hrad Houska na Kokořínsku. Ten je považován za jedno z nejtajemnějších míst u nás. Mácha sem podnikl cestu roku 1832. Přibližně o 160 let později se začaly šířit dopisy určené příteli Eduardovi Hindlovi. Původcem je kniha Milana Myslivečka, Ludmily Koubové a Františky Vrbenské s názvem Čas hradů v Čechách 3.
Hrad Houska je brána do pekel
Již ve starých spisech je hrad prezentován jako brána do pekel. Stojí na skále, kde je údajně vstup právě do pekla, který hrad stráží. Lokalita totiž není pro stavbu hradu nijak zvlášť strategická. S Houskou se pojí řada legend, záhad a nevysvětlitelných jevů. Můžete se odsud dostat i do jiné dimenze. Otázkou je, zda se ze základních zajímavých historek nevytváří rozvětvený tajemný příběh s cílem zatraktivnit hrad a zvýšit tak návštěvnost místa. Pokud jde o záměr přilákat návštěvníky, zdá se být vcelku účinným. Lidé se zaujetím jezdí nasát mystickou atmosféru. Citliví jedinci tady mají mít zvláštní pocit a dochází zde k poruchám moderní techniky.
Třetí série knižních cestopisů o hradech a zámcích nezadávala pochybnosti o tom, že dopis je pravý. Jenže, co čert (z hradu Houska) nechtěl, dopisy byly zcela vymyšlené. Autoři si jen na legendě přihřáli polívčičku. Mystifikaci přiznala sama autorka Ludmila Koubová.1
Legenda o cestování v čase žije dál
Mnoho čtenářů ale mystifikaci neprokouklo a celému příběhu o cestování v čase uvěřilo. A teď? Už je toho plný internet. Není divu, údajné dopisy jsou psané tak, aby zapadaly do stylu psaní samotného Máchy.
Autoři v knize uvádí, že spisovatel se během návštěvy hradu Houska ocitl v Praze ve 3. tisíciletí.
Jeden z úryvků údajného dopisu: „Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“ Autoři se snaží čtenáři vysvětlit, že pískovcové útesy a vyhlodaná doupata mají značit panelové domy a byty v nich.
Další výňatek z údajného Máchova psaní: „Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel …“ A kdo že to byli ti netvoři? Stožáry vysokého napětí. Na věrohodnosti mělo přidat i to, že ve vidinách Mácha spatřoval konkrétní místa novodobé Prahy, konkrétně mezi čtvrtěmi Libuš a Zelené domky.
Máchovo cestování časem je tak méně věrohodnější než historky o lochnesské nestvůře nebo sněžném muži. Od cesty na hrad Houska vás nicméně neodrazujeme, ani od čtení děl jednoho z nejznámějších českých představitelů romantismu. Jeho život je obdivuhodný i bez cesty do 3. tisíciletí.
