Neexistuje žádný přirozený, pozemský ani astronomický cyklus, který trvá sedm dní. Proč tedy máme kalendář rozdělený právě na sedm dní a ne osm nebo třeba pět?
Většina jednotek, které tvoří náš kalendář, pochází z přirozených astronomických cyklů. Rok je odvozen od doby, která uplyne při jednom oběhu Země okolo Slunce. Měsíce zhruba odpovídají délce cyklů fází Měsíce. Dny zase souvisejí s dobou otočení Země okolo své osy.
Navzdory tomu téměř všechny kultury na Zemi dnes člení svůj kalendář tímto způsobem. Někteří historikové se domnívají, že sedmidenní týden je tak starý, že může být nejstarší známou lidskou institucí, která dodnes stále funguje. Zdá se, že sedmidenní týden je vlastně docela silná myšlenka. Ale všechno má nějaký původ. Každý vynález má svého vynálezce. Tak proč je týden dlouhý právě sedm dnů?[1]
Proč právě číslo sedm?
Číslo sedm je pro počet dní v týdnu zvláštní volbou, a to nejen proto, že je liché. Je to také prvočíslo a nemůžeme ho rovnoměrně rozdělit na 365 dní v roce. Sedmička je však v náboženství, mytologii, pověrách a folklóru již po tisíce let považována nesčetnými kulturami za významné číslo. Sedm smrtelných hříchů, sedm ctností, sedm dní stvoření světa, sedm samurajů, sedm nebes, sedm čaker, sedm šťastných bohů a sedm členů posádky projektu Mercury.
Dokonce i první skupina vybraná v NASA pro lety do vesmíru čítala sedm astronautů. Každá kosmická loď v rámci projektu Mercury dostala jméno končící číslem sedm, tento projekt položil základy, které vedly k přistání lidí na Měsíci. Mimochodem, počítáme-li Apollo 13, NASA původně plánovala sedm misí, které měly za cíl přistát na Měsíci.[2]
Od geometrie k astronomii
A právě na Měsíci začíná příběh sedmidenního týdne. Délka slunečního roku odpovídá přibližně délce dvanácti měsíčních cyklů. Pro zemědělce žijícího 5000 let před naším letopočtem byla tato přibližná rovnost dostatečně přesná pro základní dělení času. Dvanáct je vhodné číslo hned z několika důvodů. Zaprvé je docela malé. Také se dá beze zbytku dělit dvěma, třemi, čtyřmi i šesti, což z něj dělá dobrý základ pro měření věcí, jako jsou kružnice. Nakresleme si například kružnici s poloměrem r. Poté narýsujme druhou kružnici se stejným poloměrem r a středem ležícím na kružnici první. Následně narýsujme třetí kružnici se stejným poloměrem r a středem, který také leží na první kružnici a zároveň na přímce spojující středy obou předchozích kružnic. Středy a průsečíky druhé a třetí kružnice s první kružnicí rozdělují první kružnici na šest stejně dlouhých částí, které po rozpůlení dávají vzniknout dvanácti stejně dlouhým částem kružnice, a to bez použití složitých měřicích nástrojů, což se hodí při dělení oblohy do znamení zvěrokruhu.
Každý měsíc tak mohli starověcí pozorovatelé oblohy sledovat Měsíc, jak putuje přes dvanáct pásů zvěrokruhu zdánlivě neměnnou kulisou hvězd. Z pohledu pozorovatele na Zemi se hvězdy v průběhu dne pomalu otáčejí, ale jejich vzájemná pozice se nemění. Měsíc a další vesmírné objekty – dostatečně jasné, aby byly viditelné pouhým okem – však vypadají, jako by se pohybovaly samy od sebe, bez ohledu na hvězdy v pozadí. Těmto objektům se v řečtině říkalo poutníci nebo planety a byly to Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. A když k tomu přidáte největšího a nejjasnějšího poutníka, Slunce, získáte jich sedm. Sedm poutníků, o nichž se původně myslelo, že každý z nich je vložený do své vlastní rotující sféry se Zemí umístěnou v jejím středu. Starověcí pozorovatelé oblohy z Babylonie, Řecka, Říma, Indie a Číny určovali pořadí planet podle délky cyklu jejich putování po obloze, přičemž Saturn, planeta s nejdelším cyklem, byla první.
Od astronomie k astrologii
A tady se z astronomie stává astrologie. V mnoha starověkých kulturách každá planeta představovala boha, jehož postavení na obloze mohlo ovlivnit životy nás, malých smrtelníků. Sedm planet, sedm bohů, sedm dní. Kolem třetího století před naším letopočtem se řečtí astrologové, kteří tvořili horoskopy v Egyptě, rozhodli, že každý bůh vládne vždy jen na jednu hodinu. Takže jednu hodinu vládl Saturn, pak Jupiter, Mars a tak dále. Ale s dvaceti čtyřmi hodinami v jednom dni a pouze sedmi planetami se tento cyklus nutně každý den přeléval do následujícího dne s posunutím o čtyři planety. Po 168 hodinách, 7 dnech, se však tento cyklus uzavírá. Tento systém se nazývá planetárním týdnem a každý den v tomto systému je pojmenován podle boha první hodiny.
Toto je částečně patrné i v anglickém jazyce, kde se například sobota nazývá saturday – „Saturnův den“. Podobnost je ještě zřetelnější v případě jazyků, jako je španělština nebo francouzština, které se vyvinuly z latiny, jazyka starověkých Římanů, kteří tento planetární systém řeckých astrologů převzali. Tento trend se dále rozšířil i na sever mezi Germány, Anglosasy a potomky Vikingů, avšak s rozdílným pojmenováním podle místních božstev. Obdobný systém se objevil i v Indii a Číně. V hindštině a některých starých čínských nářečích byly dokonce dny v týdnu pojmenovány po stejných nebeských tělesech a ve stejném pořadí jako v případě řeckého planetárního týdne. Mnohé americké domorodé kmeny, jako například Navahové, tento systém zase přijaly od španělských kolonizátorů. Tak se tento sedmidenní týden prakticky rozšířil po celém světě.
Dny v týdnu v dalších kulturách
Avšak systém pojmenování dnů v týdnu není zcela jednotný. Například islandština, němčina a finština nazývají středu doslova „střed týdne“. Islandská sobota je zas „dnem koupání v tůni“. V gaelských jazycích Irska a Skotska jsou středa, čtvrtek a pátek pojmenovány v souvislosti s půstem. Další kultury pro změnu dny v týdnu pojmenovávají podle jejich číselného pořadí. Svůj vliv také sehrálo šíření křesťanské tradice v Evropě, která nejen ovlivnila názvy určitých dnů v týdnu, ale také ustanovila pondělí jako počátek pracovního týdne.
Výše uvedená fakta však naši otázku ohledně významu čísla sedm a existence sedmidenního týdne plně nezodpovídají. V různých kulturách došlo k vytvoření tohoto konceptu zcela nezávisle a na jiném základě. Například vznik židovského týdne se datuje nejméně do pátého století před naším letopočtem. A tento týden rozhodně není odvozen od planet, ale ze sedmi stvořitelských dnů uvedených v hebrejské Bibli. Prvních šest dnů je pojmenováno podle číselného pořadí a sedmý den jako „den odpočinku“ – šabat. Tento název byl s největší pravděpodobností převzat ze starobabylonského názvu pro svátek úplňku.
Další teorie o významu čísla sedm
Je tedy zřejmé, že existuje více než jeden důvod, proč je sedmička významná. A pokud chceme odhalit další teorie, proč je sedmička tak důležitým číslem, tak Měsíc je docela dobré místo, kde začít. Náš kalendářní měsíc má svůj původ v cyklu Měsíce – od úplňku, přes srpek, zpět do úplňku. Tato velká, jasná věc na noční obloze je pro lidstvo jedním z nejstarších způsobů, jak sledovat běh času. A příhodně, ale jen shodou okolností, se téměř shoduje s délkou ženského menstruačního cyklu, jenž náhodou sdílí stejný slovní kořen jako latinské menses označující měsíc, které můžeme vysledovat k ještě staršímu indoevropskému kořeni s významem měřit, jako při měření fází Měsíce. Obvyklá délka menstruačního cyklu trvá 28 dní, což je z hlediska matematiky tzv. dokonalé číslo, tedy číslo, které se rovná součtu všech svých dělitelů kromě sebe samého (28 = 1 + 2 + 4 + 7 + 14). Dokonalá čísla jsou vzácná. Staří Řekové znali asi jen čtyři z nich. Přesná délka průměrného lunárního cyklu činí ve skutečnosti trochu více než 29 dní, ale sedm je nejbližší celé číslo počtu dní mezi každou z jeho čtvrtinových fází a navíc přijetím tohoto odhadu se dostaneme k již zmíněnému dokonalému číslu 28.
Když už mluvíme o matematice, můžeme vysledovat mystickou matematickou povahu čísla sedm až k prvním objeveným matematickým záznamům. Tyto záznamy na hliněných tabulkách pochází z období asi 2000 let před naším letopočtem ze Sumeru. Odhalují nám skutečnost, že Sumerové a posléze i Babyloňané používali místo naší důvěrně známé desítkové soustavy soustavu šedesátkovou. Pokud se pokusíme zapsat jednu sedminu, nevyhnutelně narazíme na problém, jelikož rozvoj tohoto čísla je v této soustavě nekonečný. Někteří učenci se domnívají, že tato skutečnost mohla dát vzniknout tajemnému a pověrčivému hávu čísla sedm. Čísla, které má tak silnou spojitost s nebeským prostorem a astrologií, která ve starověkých civilizacích hrála tak významnou roli.
Jistí si nebudeme nikdy
Ačkoliv současné zkoumání na základě vědecké metody tyto astrologické myšlenky zatlačilo do sféry falešných představ o vesmíru, určité zvyky s nimi spojené, jako diskutovaný sedmidenní týden, přetrvaly až do dnešní doby. Otázku, jaký je přesný původ sedmidenního týdne, asi nikdy nedokážeme vyřešit. Žádné historické záznamy, které by nám v tomto směru daly jednoznačnou odpověď, pravděpodobně neexistují. Faktem je, že i ty nejstarší nápady, které dnes bereme za samozřejmé, se někdy v minulosti musely zrodit a nebyly tu s námi odjakživa. Nicméně teď můžeme odcházet s trochu rozšířenějším povědomím o lidské civilizaci, měření času a konceptu sedmidenního týdne.
