Koronavirová doba nám připomněla, že domácí vyučování je jednou z možností, jak absolvovat nejen povinnou školní docházku. Jaké plusy a minusy tento způsob výuky přináší, čím je limitován a jak vůbec funguje?

Pokud pomineme domácí vzdělávání za dob velkých i malých vládnoucích dynastií, kdy se budoucí vůdcové říší vzdělávali ve svých komnatách v oblasti politiky, cizích jazyků, umění boje a královské etikety, počátky tohoto alternativního způsobu výuky nalezneme v 60. letech 20. století ve Spojených státech amerických.

Kromě Německa je domácí vzdělávání na prvním i druhém stupni legální ve všech zemích Evropské unie. V České republice se řídí školským zákonem č. 561/2004 Sb., konkrétně paragrafem 41, který se zabývá individuálním studijním plánem. Mimo povinnou školní docházku lze distančně absolvovat i mnoho středních škol. Kombinované studium na vysokých školách zde probírat nebudeme, neboť se univerzitní vzdělání řídí úplně jinou legislativou.

Podmínky domácího vzdělávání

To, zda vašemu dítku bude domácí vzdělávání povoleno, je na ředitelovi/ředitelce školy, kterou žák navštěvuje (přičemž ředitel je i tím, kdo může výsadu domácího vzdělávání odvolat). Individuální studijní plán žáka přichází v úvahu za předpokladu, že vyvstaly skutečnosti, které brání žákovi v klasickém vzdělávání ve školském zařízení (materiální podmínky, zdravotní stav apod.).

Žák se vzdělává dle tzv. RVP a ŠVP (rámocvý vzdělávací program a školní vzdělávací program), což znamená, že doma probírá tutéž látku jako spolužáci ve škole. To, zda se žák připravoval v domácích podmínkách svědomitě a pečlivě, je ověřováno nejméně dvakrát za rok v rámci přezkoušení.

Aby mohl být žák vzděláván doma, je nutné, aby měl rodič příslušné vzdělání. Pro individuální vzdělávání na prvním stupni základní školy je minimálním požadavkem střední vzdělání s maturitou. Pro druhý stupeň základní školy pak vysokoškolské vzdělání. V případě, že by ani jeden z rodičů dostatečným vzděláním nedisponoval, existuje možnost využít garanta. Ten musí podepsat, že se podílí na vzdělávání dítěte a může jím být prakticky kdokoli - babička, teta nebo třeba kamarádka.

Zodpovědnost za vzdělávání však stále nesou zákonní zástupci dítěte. K žádosti je také potřeba doložit posudek z pedagogicko-psychologické poradny, případně další dokumenty, které si vyžádá vedení školy (v případě vrcholových sportovců to mohou být různá potvrzení o účastech na závodech apod.). Učební pomůcky jsou žákům zpravidla zapůjčeny školou a žáci se rovněž mohou účastnit školních akcí.

Pro koho je domácí vzdělávání vhodné?

Již jednou bylo zmíněno, že domácí vzdělávání je vhodné pro vrcholové sportovce, kteří nejsou schopni nakombinovat denní docházení do školy a časté (i každodenní) tréninky.

Druhou skupinu adeptů na domácí vzdělávání tvoří žáci, kteří si ve škole prošli tvrdou šikanou, kvůli čemuž se rapidně zhoršil jejich duševní i fyzický stav.

Třetí skupinu tvoří handicapované děti (či jinak zdravotně znevýhodněné děti) a žáci se specifickými vzdělávacími potřebami.

Do čtvrté skupiny bychom mohli zařadit žáky, jejichž rodiče praktikují na rozdíl od většiny odlišný způsob života (např. příslušníci různých církví, společenství, nebo lidé, kteří žijí více v souladu s přírodou).

A v neposlední řadě také děti, jejichž rodiče nejsou zcela spokojeni s úrovní či přístupem současného školství a průběhem denního vzdělávání ve školách, a proto chtějí raději svě děti vyučovat doma.

Pro a proti

Jednoznačným PRO je to, že domácí vzdělávání je přirozenou formou učení. Žák nemusí sedět celý den shrbený v lavici, ale může být vyučován např. na zahradě, na čerstvém vzduchu. Mnoho předmětů lze doma procvičovat prakticky: sčítání může žák vyzkoušet na rohlících do žemlovky, dělení na nespárovaných ponožkách, druhy rostlin je možné projít na zahrádce (je-li k dispozici) apod.

Velkou výhodou je individuální přístup. Každé dítko je jiné, každé se jinak učí, jinak vstřebává informace, jinak je aplikuje a předává dál. Žáci v domácím vzdělávání tím pádem nebrdzí (či nepředbíhají) spolužáky ve společném učivu, ale procházejí si vše svým tempem, díky čemuž látce lépe porozumí.

Nevýhodou může být částečná ztráta sociálních kontaktů. Přeci jen si během povinné školní docházky kamarády nacházíme především ve škole, případně na nějakém kroužku. Tyto kontakty mohou být při domácím vzdělávání oslabeny. Vše ale záleží především na rodičích.

Dalším PROTI může být strach z toho, zda se děti doma naučí vše, co jejich vrstevníci ve škole. Při pravidelném přezkušování bude u žáka vzdělávaného doma předpokládáno, že mu byla látka představena, vysvětlena a její znalost ověřena na stejné úrovni, kterou měl výklad v běžném denním studiu.

Suma sumárum

Domácí vzdělávání nabývá na popularitě a stále častěji je akceptováno jako jedna z možností, jak děti kvalitně vzdělat i jinak, než v klasické škole. Jedná se o příležitost, samozřejmě s různými úskalími, jak nakombinovat koníček a školu, či jak vyjít vstříc dětem, které nemohou běžnou výuku zvládnout nebo do klasického systému z nějakého důvodu nezapadnou.

Pokud byste nabyli dojmu, že by vašemu pokladu slušelo domácí vzdělávání, resp. máte-li pro to dobré důvody, určitě se obraťte na ředitele školy vašeho dítěte a proberte možnosti, související dokumenty, náležitosti a podmínky.