V Česku se znovu rozvířila debata o tom, jestli si děti mají domů nosit úkoly, nebo ne. Nová polská vláda této povinnosti zatne tipec v dubnu. Je to ale správný krok? Nebudou tak děti méně vzdělané?
Přehazuje škola povinnosti na rodiče? A není to naopak?
Základním argumentem odpůrců domácích úkolů je bezesporu ten, že školy přenáší zodpovědnost na rodiče. Není ale zodpovědností rodičů své děti vzdělávat? Všechno hodit na školu je samozřejmě snadnější. Děti by se ale měly rozvíjet doma. Úkoly mohou být dobrým základem. A nemělo by to u nich končit.
K debatě je samozřejmě úprava celkového objemu práce, kterou si děti domů odnesou. Neškodila by intenzivnější komunikace mezi učiteli, aby byla nálož úkolů přiměřená a děti nad ní nestrávily denně několik hodin. Mnozí rodiče se teď pravděpodobně hlasitě smějí.
Věnuje-li se dítě učení nejen ve škole, ale i v domácím prostředí, je celkem logická premisa, že dotyčný žák bude vzdělanější. Potřebujeme méně vzdělané děti? S veškerou úctou k pracovním odvětvím, která vyžadují manuální zručnost, položíme další otázku: „Potřebujeme víc lidí v montovnách?“ Odpovězte si sami.
Jsou školy náročnější než dřív?
Starší generace samozřejmě budou říkat, že měly učiva stejně, ne-li víc. Těžko soudit. V mezinárodním srovnání ale patří české děti mezi nejméně vytížené. Vyplývá to ze studie CERGE z roku 2019.[1] Statistiky OECD navíc uvádí, že žáci v České republice tráví ve škole o více než 100 hodin ročně méně, než je průměr.
Ministerstvo školství je proti rušení domácích úkolů
Ministerstvo školství loni v květnu poslalo všem ředitelkám a ředitelům stanovisko k domácím úkolům. V něm pokládá přiměřenou domácí přípravu jako neoddělitelnou součást vzdělávání. Nepovažuje to za neoprávněný zásah do soukromí žáka podle Listiny základních práv a svobod.[2] Nicméně za nepřípustné považuje resort ohodnocování domácích úkolů pětkou. „Není vhodné domácí úkoly známkovat, a pokud se tak děje, hodnocení domácích úkolů nesmí mít rozhodující vliv na výslednou známku z daného předmětu na vysvědčení,“ zní ve stanovisku.
Ministerstvo také doporučuje ředitelkám a ředitelům, aby zvážili dobrovolnost domácích úkolů. Nepovažuje za vhodné také přenášení veškeré zodpovědnosti na rodiče: „Například pokud se žáci v rámci domácí přípravy seznámí s nějakým vzdělávacím obsahem, je třeba následně ve škole ověřit, upevnit a prohloubit jeho pochopení.“
S takovým přístupem by se mohl rodič spokojit. Je jasné, že bude zapojen do plnění domácích úkolů. Je jasné, že by svému dítěti měl předat vědomosti. A je jasné, že rodiče s mottem „Škola je tu od toho, aby děti učila, ne my,“ to neuspokojí. Jejich dětem to ale snad pomůže k lepšímu vzdělání a uplatnění v dospělém životě.
