Valašsko je malebný moravský region s bohatou historií a s tradicemi, které jsou stále živé. Není divu, že si sem ročně najdou cestu tisíce návštěvníků, příznivců pěší turistiky, cyklistiky i zimních sportů. A mají zde co obdivovat. Nejnavštěvovanější je Lysá hora, nejvyšší bod Beskyd. Lákají také Radhošť a Pustevny s dřevěnými stavbami Maměnka a Libušín a moderní Stezkou Valašska. Víte ale něco o lidech, kteří v regionu žijí? Odkud třeba Valaši přišli. Nebo znáte valašské nářečí, které k této krajině neodmyslitelně patří?
Z historie Valašska
V nejvýchodnější části Moravy, až u hranic se Slovenskem, leží Valašsko. Je to kraj krásné, avšak drsné přírody v pohoří Beskydy a Hostýnských vrchů, v níž přežít nebylo vůbec jednoduché. Však se také s její kolonizací začalo až někdy ve 13. a 14. století. Původní předpoklad, že Valaši na Moravu přišli z Rumunska, platí pouze pro první fázi osidlování této oblasti. Většinou totiž tito kolonizátoři, tedy horští pastevci, byli rusínského a východoslovenského původu, a to především ti, kteří sem přišli v 16. a v 17. století.
Pasekáři a salašníci
Základem života Valachů se staly paseky neboli kusy zemědělské půdy, kdy bylo nutné pro jejich vznik vymýtit les. S tím je spojený i způsob obživy tzv. salašnictví. Zprvu byli pasekáři zvýhodněni zkrácením roboty a daní, později byli využíváni pro dřevorubeckou práci. Ve druhé polovině 17. století vznikly vesnice Horní Bečva, Dolní Bečva, Prostřední Bečva, Hutisko, Solanec, Veliká Bystřice. Karlovice byly založeny až na počátku 18. století.
Valašskou kolonizaci připomínají například i názvy hor Magura (pahorek), Gruň (horská louka)[1]. Se životem na Valašsku seznamuje Valašské muzeum v přírodě – skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Byl založen už v roce 1925 a patří mezi největší a nejstarší skanzeny ve střední Evropě. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout expozice Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu. Tyto tři expozice obsahují na 100 památkových objektů.
Jak se mluví na Valašsku
Pro valašské nářečí je typické, že místo dvojhlásky -ou se používá staročeské -ú. Valach tedy neřekne, že nese z obchodu mouku s paštikou, ale z kvelbu nese múku s paščikou, protože i místo slabiky -šť se říká -šč. Když bude mít Valach ščestí, tak možná uvidí jakési křáčí hen u toho pňa. Ale jako na potvoru tam bude cap a okolo něho muchy. Ten ho málem nabere na rohy a jakýsi ogar sa bude ščúřit. A Valach na to, že takú ti chlópnu po čuni, až se ti ušiska svezú na jednu stranu, ty pazúre. Tož to sú mi móresy. Na svého kamaráda zavolá, dojdi k nám dom o neco spíš. A rozdováděnou straku na trnce okřikne, neskřékaj.
Z kama si? Z tadyma
Sám sobě si Valach pod vousy řekne, že sa mu ščuká. To asi na něho myslí jeho roba, aby kúpil kramlíky a dal je do štelářa v prádelně. Pak Valach mrkne na oblohu a praví, že čuje búřku a eště že má plpák. A protože mu košula lezla z gatí, tak ji musel zastrčit, aby nebyl rozgajdaný. Turisty v dědině se Valach zeptá, z kama si? Pokud turista porozumí, možná odpoví hezky po valašsku, že z tadyma. Jestliže si ale bude myslet, že na něho Valach hovoří japonsky, tak to bude prča. A protože turista nejspíš bude mlčet, tak si Valach pomyslí, tož čuje ňa, lebo je hluchý?
