Důchodová reforma: Přechodné a dlouhodobé řešení

Důchodová reforma je takové věčné téma. Z dlouhodobého pohledu, a na tom panuje konsenzus jak mezi odbornou veřejností, tak na politické scéně, je důchodová reforma nevyhnutelná. Jenže z praktického hlediska se jedná o něco naprosto neprůchodného, proč?

V současném stavu, kdy občané pobírající důchody (starobní či invalidní), tvoří celých 33 % populace s volebním právem^[1], jsou veškeré otázky ohledně změny důchodového systému v podstatě politickou sebevraždou. No dobře, i kdyby to tak nebylo, lze tento problém vůbec nějak vyřešit?

Statisíce lidí si prací vydělají méně, než je průměrný důchod, je toto nastavení adekvátní?

Důchodová reforma: Přechodné řešení

Větší podpora pro ohrožené a nižší důchody pro zajištěné

Stát by neměl dopustit, aby důchodci finančně strádali a dostali se do existenčních potíží. To rozhodně ne. Proč by ale třeba vysoký manažer, lékař či politik, kteří si celý život vydělávali i přes 100 tisíc a dávno si za to stihli koupit vilu, chatu, 2 auta a 3 nájemní byty, proč by ještě k tomu měli pobírat nadprůměrný důchod třeba 40 000 Kč?

Ano, nebylo by to pak spravedlivé, a ano, museli bychom si přiznat, že povinné důchodové pojištění vlastně není pojištění, ale obyčejná daň, která neslouží pro náš vlastní důchod, nýbrž pro financování důchodů současných penzistů.

Nicméně pokud si to přiznáme, nedávalo by pak větší smysl zavést něco jako „základní důchod“, například 10–12 tisíc, a vyšší důchody vyplácet pouze těm, kteří to opravdu potřebují?

Co když základní důchod nevystačí?

Je jasné, že ne všichni, kteří celý život tvrdě pracovali, si zvládli zajistit vlastní bydlení a i v důchodu musí platit nájem. Jiní mají třeba větší zdravotní problémy nebo zůstali sami a z jednoho důchodu se vyžije mnohem hůř než ze dvou. To je pochopitelné.

V takových případech by mělo stačit prokázat, že mají odpracováno, a na důchod tudíž mají nárok. Dále pak, že nemají jiné příjmy, že nemají 3 nájemní byty ani vilu za 15 milionů. Stačí vše doložit a stát by vyměřil důstojnou sumu nad základní důchod. Samozřejmě by asi neprošlo, kdyby třeba žadatel platil nájem 17 000 Kč a bydlel sám v bytě 4+1. Parametry by musely být jasně nastaveny.

Navázat důchody na inflaci, nebo na mzdy?

Další, poměrně zásadní otázkou je, na co vlastně navázat valorizace důchodů. V posledních pár letech jsme byli svědky doslova skokového zvýšení důchodů. Průměrný důchod vzrostl o 43 % z 14 479 Kč v roce 2020 na 20 693 Kč od roku 2024. Průměrné mzdy ale vzrostly jen o 19 % z 36 176 Kč v roce 2020 na 43 193 Kč.^[2]

Toto skokové navýšení důchodů bylo samozřejmě podle zákona a v důsledku extrémně vysoké inflace. Zvýšení životních nákladů tak potkalo všechny bez rozdílu, inflace nám ale důchody nezaplatí. Ty jsou hrazeny pracujícími lidmi, nikoliv inflací. Nedávalo by tedy větší smysl navázat valorizace na mediánové mzdy a jejich růst?

Důchodová reforma: Pozdější odchod do penze a vyšší odvody pro OSVČ

Důchodová reforma: Dlouhodobé řešení

Nedotknutelný koncept „mezigenerační solidarity“

Výše zmíněné jsou spíše dočasná opatření, která by mohla pomoci stabilizovat rozpočet. Jednou z cest k dlouhodobému řešení je, že více peněz zůstane u lidí samotných hned na začátku. To by ale znamenalo, že postupně přestane ono kolečko zvané „mezigenerační solidarita“.

Termín je záměrně v uvozovkách, protože se fakticky o žádnou solidaritu nejedná. Hlavním znakem solidarity je totiž dobrovolnost. V případě průběžného důchodového systému ale jedni lidé (typicky pracující) platí na důchody jiných lidí (typicky důchodců) a nejen, že pak logicky vzniká mezigenerační nevraživost, ale lidé, kteří jsou na straně plátce, se tímto procesem (který je navíc prezentován jako nanejvýš morální) do systému „zainvestují“ a po letech si pak mylně nárokují, že generace po nich mají stejnou povinnost platit zase jim, protože „oni přece také platili“.

Individuální důchodový účet – každý spoří sám sobě

Nebylo by tedy lepší, kdyby každý opravdu spořil sám sobě? Na svůj vlastní důchodový účet?

Mohl by se zavést důchodový účet a každý by viděl, kolik z něj bude ve stáří následně dostávat. S pomocí odborníků, konzultantů by si nastavil, jak by se peníze zhodnocovaly – díky úrokům, státním dluhopisům, akciím, investicím do zlata a podobně. Už teď vláda zvažuje, že lidem v budoucnu zakáže vybrat peníze z penzijního fondu najednou a že by stát místo toho posílal dotyčnému rentu.

Přechod na takový systém samozřejmě není možný ze dne na den. Proces musí být pozvolný, proto by existovalo přechodné období například 20 let. První rok by do individuálního účtu putovalo pouze 5 % důchodového pojištění, druhý rok 10 %, a tak dále. Až dvacátý rok by do individuálního účtu šla plná částka a současný systém by byl nahrazen s tím, že stát by vyplácel důchody jen těm, kteří by byli reálně ohroženi chudobou.

Spoření na důchod: Zakáže vláda výběr všech naspořených peněz najednou?

Citlivé nastavení mechanismů

Přesné nastavení zmíněného mechanismu je samozřejmě k diskuzi. Nesporným úspěchem by bylo, kdyby se do individuálního účtu dostalo třeba i jen jen 60–80 % celkové částky odvodů a zbytek by stát využíval pro financování výše zmíněného „základního důchodu“. Cílem tohoto článku je ukázat možnosti a nastartovat diskuzi, která by vedla k celkové transformaci systému správným směrem.

Pokud si lidé budou opravdu spořit „sami sobě“, zbyde méně prostoru pro neefektivitu spojenou s posuzováním a přerozdělováním tak, jak to má nastavené současný systém, skončí věčné diskuze o tom, zda mají důchodci hodně nebo málo a jestli na to více doplácí OSVČ nebo zaměstnanci.

Žádný systém totiž nikdy nebude spravedlivý, ale zefektivnění celého systému může vést k dlouhodobé udržitelnosti pro všechny další generace bez nutnosti dalšího zvyšování odvodů, a třeba se i podaří celkovou daňovou zátěž snížit pro všechny.