Vzkaz pro gastro: Dýško platit nechceme a své problémy si musíte vyřešit sami

Nízké mzdy v gastru? Vyřešte si to se šéfem, ne se zákazníkem. Když jdu do obchodu nebo vlastně kamkoliv, ani by mě nenapadlo dávat dýško, tak proč právě v gastru? Není žádný důvod, proč by zrovna lidé v tomto odvětví měli být privilegovanou vrstvou, která vždy dostane o 10 až 20 % navíc.

Mám se cítit špatně, když nedám dýško?

Stále častěji se v Česku mluví o spropitném. Už to ale není jen o tom, jestli je vhodné ho dávat, ale hlavně o tom, proč se vlastně stalo nepsaným pravidlem. A když už se rozhodnete účet za 385 Kč zaokrouhlit na 400 Kč, tak mnohdy čelíte pohledům, které byste si za rámeček nedali.

Většina lidí spropitné zkrátka dávat nechce, ti odvážnější ho občas nedají a ti co ano, tak často s odporem nebo vyloženě ze strachu, co by se o nich asi řeklo. Taková je realita a víc a víc lidí se nebojí to vyjádřit. A bude hůř. Hospodští každý rok zdražují s argumenty, že stojí víc pracovní síla, energie, suroviny a podobně. Promítají to do ceníku. Nároky týkající se spropitného přitom zůstávají.

Proč se restaurace spoléhají na spropitné?

Zvenčí to vypadá poměrně jednoduše – číšníci mají oficiálně minimální mzdu a zbytek si vydělají bokem, zejména na spropitném. Celkový příjem tak často násobně převyšuje vykazovanou mzdu. Tento systém ale v praxi vytváří několik problémů:

Šedá ekonomika: Provozovatelé šetří skrze minimální mzdy na odvodech a daních. Státu odvedou mnohem méně také pracovníci v gastru, kteří zdaní pouze svůj oficiální výdělek, dýško nikoliv. Ačkoli by je danit podle některých právních výkladů měli.^[1]
Dopady na důchody a sociální dávky: Nízký oficiální příjem znamená, že zaměstnanci mají velmi nízké odvody na pojištění. To vede k minimálním budoucím důchodům. Paradoxně jim to ale umožňuje žádat o sociální dávky, jako je například příspěvek na bydlení, protože se počítá jen mzda na výplatní pásce.
Nespravedlivý systém: Zatímco hosté se neustále cítí provinile, pokud nedají dýško, celý systém na tom profituje – majitel podniku, který šetří na daních, i zaměstnanec, který dostává peníze mimo oficiální platby.

Minimální mzda je v současnosti 20 800 Kč měsíčně nebo 124,40 Kč za hodinu.^[2] Chápu, že za takový peníz se mnohým nechce do této práce nastoupit. Nechci tuto profesi nijak zlehčovat – leckdy 14hodinová šichta strávená na nohou, občasně „zpestřená“ arogantními nebo jinak náročnými hosty. Není to nic, o co bych stál nebo záviděl. Věřím, že nějakých 17 500 Kč čistého neosloví každého. Jenže nízký příjem nemá kompenzovat zákazník. Za odvedenou práci musí zaplatit zaměstnavatel.

Šedá ekonomika se projevuje také nešvarem v podobě cedulí „Karty nebereme„ či „Jen hotově“. Z pohledu provozovatele: Co neprojde terminálem, to v podstatě ani nemusí existovat. Z pohledu zákazníka, který si toho všimne až po jídle: Sakra, musím si jít vybrat.

Rozvoz vs. návštěva restaurace

Lidé si čím dál více oblíbili rozvoz jídla až domů. Zážitek z restaurace je super, ale když se pomějete v klidu domova, má to také něco do sebe. Člověk nemusí vytáhnout paty, táhnout se tam a zpátky, čekat půl hodiny na obsluhu (dovozy mají dokonce přednost), stokrát za něco děkovat a především platit dýško. I když jsem na sociálních sítích zaznamenal bouřlivé debaty, že i donáškové službě se sluší dát tuzéra. A kdo tak neučiní, je škrt.

Řešení? Přestat dávat dýška

Zdá se, že jedinou cestou, jak tento neférový systém narovnat, je přestat dávat dýška úplně. Pokud by se toto chování masově rozšířilo, přineslo by to několik důležitých změn:

Tlak na zaměstnavatele: Personál by přišel o neoficiální příjem a byl by nucen žádat po majitelích vyšší oficiální mzdu. Provozovatelé by museli platit spravedlivou mzdu, jinak by pro ně nikdo nepracoval.
Transparentní systém: Vyšší oficiální mzdy by znamenaly vyšší odvody na sociální a zdravotní pojištění, což by vedlo k vyšším důchodům pro zaměstnance i vyšším příjmům pro stát.
Férový trh: Mnoho podnikatelů, kteří staví svůj byznys na šedé ekonomice, by zřejmě skončilo, což by očistilo trh pro poctivé hráče.

Je to tvrdé? Možná. Ale možná je to také jediný způsob, jak se zbavit systému, který poškozuje zaměstnance, stát i zákazníky. Nedávat dýško není nemorální. Přestat ho dávat není nic, za co byste se měli stydět. Je to krok k tomu, aby zaměstnanci v gastronomii měli stejná práva a jistoty jako kdokoli jiný. Své problémy si musí vyřešit oni, ne jejich zákazníci.