Nerozhodnost se může zdát jako zcela nežádoucí vlastnost. Výzkum však ukazuje, že ve skutečnosti může vést k lepším úsudkům.
V seriálu Dobré místo je pro jednoho z představitelů jménem Chidi Anagonye typické, že není schopný učinit ani to nejjednodušší rozhodnutí – od výběru jídla až po vyznání lásky své spřízněné duši. Už jen představa, že by se měl rozhodnout, má často za následek pořádné bolesti břicha. Je zaseknutý v neustálé analytické paralýze.
S Chidim se setkáváme v posmrtném životě a dozvídáme se, že právě nerozhodnost byla příčinou jeho smrti. Když stojí na ulici a donekonečna váhá, který bar navštívit se svým nejlepším přítelem, spadne mu na hlavu klimatizace uvolněná z bytu nad ním a na místě ho zabije.
„Znáte ten zvuk, který vydává brzdící vlak? Ten zvuk vydává můj mozek pořád,“ říká Chidi v jedné epizodě. A kromě toho, že je sám nešťastný, jeho nedůvěra ve vlastní úsudek přivádí k šílenství i lidi kolem něj.
Pokud vám to připomíná část vašeho já, pak nejste sami – s Chidim vás pojí nerozhodnost. Zatímco někteří lidé dospívají k názorům velmi rychle, jiní se snaží zvážit všechny možnosti – a dokonce se mohou snažit vyhnout se rozhodnutí úplně.
Jak ukazuje Chidi, na nerozhodnost mohou navazovat další problémy, jako je například úzkost. Avšak nedávný výzkum naznačuje, že nerozhodnost může mít i pozitivní stránku – chrání nás před běžnými kognitivními chybami, jako je tzv. kognitivní zkreslení, kdy dochází k opakované chybě v myšlení či odhadech, což vede k vytvoření nesprávných závěrů. Když tedy člověk dospěje k názoru po dlouhém rozhodování, jeho rozhodnutí bude zpravidla moudřejší než u jedinců, kteří dospěli k závěru příliš rychle. Trik spočívá v tom, že správně odhadneme, kdy se ještě rozmýšlet a kdy ukončit váhání, pokud nás brzdí.
Nerozhodnost jako nepřítel spokojeného života
Psychologové mají k dispozici různé nástroje k měření nerozhodnosti. Jeden z běžných dotazníků – Frostova škála nerozhodnosti – vybízí účastníky k tomu, aby ohodnotili řadu tvrzení na stupnici od 1 (rozhodně nesouhlasím) do 5 (rozhodně souhlasím). Mezi ně patří například:
- Snažím se odkládat rozhodování.
- Mám problém s plánováním volného času.
- Často se obávám, že se rozhodnu špatně.
- Zdá se mi, že i rozhodování o té nejbanálnější věci mi zabere hodně času.
S využitím této škály psychologové prokázali, že nerozhodnost je často následkem perfekcionismu. Perfekcionisté se bojí, že se v případě nesprávného rozhodnutí za něj budou stydět nebo svého závěru litovat. Tak odkládají vytvoření konečného rozhodnutí, dokud si nejsou jisti, že dělají správnou věc (a v některých případech samozřejmě této jistoty nikdy nedosáhnou).
Frustrace, kterou to ale přináší, může být překážkou na cestě ke štěstí. Podle studie Erica Rassina, profesora psychologie na nizozemské univerzitě Erasmus, obecně platí, že čím vyššího skóre na uvedené škále někdo dosáhne, tím nižší skóre má pak ve výzkumu životní spokojenosti. U takových lidí je méně pravděpodobné, že vyberou možnosti jako „podmínky mého života jsou vynikající“ nebo například „kdybych mohl prožít svůj život znovu, téměř nic bych na něm neměnil“.
Nedělejme ale ukvapené závěry
Z výsledků tohoto výzkumu by se mohlo zdát, že nerozhodnost je nežádoucí vlastnost. Nejnovější výzkumy však naznačují, že dlouhé rozmýšlení (jakkoli je nepříjemné) může mít i své výhody, protože chrání lidi před některými důležitými kognitivními předsudky – tedy různými mentálními zkratkami, které nás přimějí se rozhodnout rychle, ale ne vždy správně.
Důkazem těchto výhod je nedávná práce doktorandky Jany-Marie Hohnsbehnové a profesorky sociální psychologie Iris Schneiderové z Technické univerzity v Drážďanech.
Hohnsbehnová a Schneiderová se zaměřily namísto Frostovy škály nerozhodnosti na měření ambivalence. Zabývaly se myšlenkami a pocity, jež jsou základem úsudku a rozhodování (nebo nedostatku potřebných informací či času, které pro rozhodnutí potřebujeme). Ambivalence představuje existenci protichůdných pocitů ve vztahu k jedné osobě nebo věci. Lidé jsou v rámci tohoto výzkumu například požádáni, aby ohodnotili výroky jako například:
- Moje myšlenky jsou často rozporuplné.
- Často se cítím rozpolcený, když mám vyřešit nějaký problém.
- Někdy mám při přemýšlení o nějakém tématu pocit, že fyzicky přecházím z jedné strany na druhou.
„Pokud s námi tato tvrzení rezonují, pak je pravděpodobné, že máme vysokou míru ambivalence,“ vysvětluje Hohnsbehnová.
Jak se tedy dá očekávat, lidé s vysokou mírou ambivalence se rozhodují déle. Hohnsbehnová a Schneiderová však zjistily, že tito lidé jsou při rozhodování méně zaujatí.
V jednom experimentu například požádaly své účastníky, aby si přečetli popisy situací jako například:
Potkáte člověka a rádi byste zjistili, zda je introvert, nebo extrovert. Odhadnete, že dotyčná osoba je extrovert. Kterou z následujících dvou otázek byste položili?
- Rád trávíte čas sám doma?
- Chodíte rád na večírky?
Mnoho lidí si vybírá druhou možnost, ale to je známka konfirmačního zkreslení – to znamená, že se snažíte dojít pouze k takovým informacím, které potvrdí váš předpoklad, místo abyste hledali důkazy, že se můžete mýlit. Hohnsbehnová a její kolegové zjistili, že lidé s vysokou mírou ambivalence méně pravděpodobně uvažují zkresleně. Mají totiž snahu svůj předpoklad spíše zpochybnit, aby se ujistili, že mají dostatečné množství informací, které potřebují k tomu, aby dospěli ke správnému názoru.
Lidé s protichůdnými pocity bývají otevřenější vůči jiným názorům
Při dalším experimentu si účastníci přečetli příběh zaměstnance – pana Müllera, který usiloval o prodloužení pracovní smlouvy. Poté, co se rozhodli, zda má pan Müller ve své funkci pokračovat, nebo ne, dostali účastníci několik dalších výroků, které pocházely od odborníků a týkaly se pana Müllera. Některá z těchto vyjádření souhlasila s dosavadním rozhodnutím účastníků, zatímco jiná jim odporovala.
Úkolem účastníků bylo ohodnotit důvěryhodnost a důležitost každého z nich. Hohnsbehnová a Schneiderová zjistily, že lidé s vysokou mírou ambivalence měli tendenci být otevřenější vůči výrokům, které nesouhlasily s jejich původním názorem, a hodnotili je výše z hlediska jejich důvěryhodnosti a důležitosti. Zatímco ti, kteří vykazovali malou míru ambivalence, je spíše podceňovali.
Ambivalence zabraňuje jednoduchému myšlení
Tato zjištění jsou důležitá, protože konfirmační zkreslení je jednou z našich nejčastějších kognitivních chyb, která nám brání racionálně analyzovat informace ve všech oblastech, kde se musíme rozhodovat – od osobních vztahů až po politické názory. Ambivalence slouží jako ochrana před zjednodušeným myšlením.
Například studie naznačují, že lidé s vysokou mírou ambivalence jsou také méně náchylní ke korespondenčnímu zkreslení, což je tendence ignorovat konkrétní osobu a její chování v celkovém kontextu a místo toho přisuzovat případné neúspěchy a úspěchy rovnou dané osobě. Uvedeme jednoduchý příklad: pokud někdo uklouzne, korespondenční zkreslení nás může vést k závěru, že je daný člověk od přírody nešikovný (vnitřní faktor), místo abychom si uvědomili kluzkost podlahy (vnější faktor).
Korespondenční zkreslení by nás také mohlo vést k domněnce, že někdo, kdo má problémy se vzděláváním, prostě nemá dostatečně vysokou inteligenci, místo abychom vzali v úvahu jeho finanční potíže nebo odpovědnost v rodině. Tyto okolnosti spíše rozpoznají lidé s vysokou ambivalencí než ti, kteří si vytváří rychlé a sebejisté úsudky.
Akce místo nečinnosti
Výzkum Hohnsbehnové by měl být dobrou zprávou, pokud jste se někdy cítili nesví kvůli své neschopnosti rychle se rozhodnout. „To, že býváme někdy rozpolcení, je třeba přijmout,“ navrhuje. „Může nám to pomoci se na chvilku zastavit a naznačit nám, že některé věci jsou komplikované a potřebujeme tedy více času na důkladnější promyšlení.“
Problémy často začneme řešit až ve chvíli, kdy nám přerůstají přes hlavu. „Stejně jako u další řady věcí je třeba najít rovnováhu i v případě rozhodování,“ dodává Hohnsbehnová. To by mohlo vysvětlovat, proč nerozhodní lidé často dosahují nižších skóre ve výzkumu životní spokojenosti – jejich rozpolcenost je ve chvíli, kdy je nutné učinit důležité rozhodnutí, velice zátěžová.
Jedním z kroků, jak se naučit zdravě rozhodovat, by mohlo být stanovení termínu pro učinění konečného rozhodnutí, abyste nestrávili příliš mnoho času přemýšlením o různých možnostech, aniž byste skutečně získali nové poznatky. V závislosti na typu problému, kterému čelíte, můžete podle Hohnsbehnové dokonce zvážit, zda jej nepřevést na sérii úkolů – například věnovat dvě hodiny hledání nových informací a teprve poté strávit určitý čas samotným zvažováním.
K rozhodnutí může dopomoci i náhoda
Pokud se stále cítíte paralyzováni, můžete se inspirovat studií Stevena Levitta, ekonoma z chicagské univerzity, která zkoumala pocity štěstí lidí, kteří prošli životní změnou.
Levitt, který je spoluautorem knihy Freakonomics, vytvořil webové stránky, na nichž lidé popisovali různá dilemata, kterým ve svém životě čelili – od tetování po stěhování, návrat ke vzdělání nebo odchod ze zaměstnání. Účastníci byli poté vyzváni, aby si hodili mincí. Výsledek jim měl napovědět, zda danou změnu provést, či nikoli.
Levitt zjistil, že mnoho lidí se v následujících měsících rozhodlo v případě nutnosti učinit důležité rozhodnutí dle toho, co jim ukázal hod mincí. Taktéž uvedli, že jsou výrazně šťastnější než ti, kteří se k životní změně neodhodlali – a to bez ohledu na to, co jim napověděla mince.
Můžeme se domnívat, že většina z těchto účastníků již před studií o dané situaci pečlivě přemýšlela, ale obavy z nesprávného rozhodnutí jim bránily v tom, aby se již rozhodli. Mince prostě působila jako malý impuls, který je nakonec přiměl překonat jejich rozpolcenost.
Rozhodnout se ke změně je prospěšné
Nesnažíme se vám poradit, abyste si vždy před důležitým rozhodnutím hodili mincí. Výsledky výzkumů ale svědčí o tom, že překonání váhavosti a pochybností vás učiní šťastnějšími. „Dobré pravidlo při rozhodování zní: Kdykoli se nemůžete rozhodnout, co byste měli udělat, zvolte raději akci, která vede ke změně, než pokračování v dosavadním stavu,“ uzavřel Levitt.
Stejně jako Chidi v seriálu Dobré místo můžeme v každé situaci zvážit všechna pro a proti – a to nám pomůže učinit moudřejší rozhodnutí. Jakmile však toto ambivalentní uvažování, kdy jsme plni rozporuplných pocitů, splní svůj účel, je třeba se naučit ho opustit – s jistotou, že jakékoli rozhodnutí je často lepší, než kdybyste se nerozhodli vůbec.
