Bezplatné povinné základní vzdělání je jedním z lidských práv. V roce 1948 je uzákonila Všeobecná deklarace lidských práv, ke které se připojila i naše republika. Znamená to, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, tudíž není nutné platit školné. Přesto se většina rodičů nejen na začátku školního roku, ale i v jeho průběhu stále častěji setkává s tím, že do školy posílají po dítěti peníze na nejrůznější školní pomůcky i aktivity.
Nápor na rodinný rozpočet
Na první září se těší snad jen novopečení prvňáčci, pro které je nástup do školy něco nového a nepoznaného. Jejich rodiče to ale vnímají jinak, protože začátek školního roku je spojený s náporem na rodinný rozpočet. Ten je o to větší, čím více školáků a studentů doma mají. Není to jen příspěvek do třídního fondu a sdružení rodičů, ale také se kupují pracovní sešity a pomůcky do výtvarné výchovy.
Žáci od školy dostanou zapůjčené učebnice. Zbytek si musejí většinou pořídit na vlastní náklady[1]. V současné době bývá totiž nedílnou součástí výuky vyplňování pracovních sešitů, jejichž průměrná cena se pohybuje okolo 90 Kč, ale u cizích jazyků se může vyšplhat i na několik stovek korun. Rodiče pořízení potřebných pracovních sešitů obvykle vychází na 500 až 600 korun ročně za jedno dítě.
Pak tu máme již zmíněné výtvarné potřeby, z nichž některé žáci během školního roku využijí jen jednou a někdy ani to ne. V takovém případě se jedná jen o plýtvání financemi rodičů.
Hygienické potřeby, SRPŠ a třídní fond
Množí se i požadavky třídních učitelů na zakoupení hygienických potřeb – papírových utěrek nebo toaletního papíru. Je opravdu nutné, aby právě toto si kupovali žáci sami? To škola nedostává od státu finance na jejich pořízení?
V každé základní škole funguje SRPŠ – sdružení rodičů a přátel školy. I na jeho provoz se peníze od žáků vybírají. Kdo odmítne zaplatit, toho dítě je dehonestováno. Z principu jsou ale příspěvky do tohoto spolku na dobrovolné bázi, protože rodič nemusí být jeho členem a ze školského zákona ani neplyne povinnost tento příspěvek hradit. Školy na tom ale stejně trvají.
Některé třídy si ještě prostřednictvím třídního učitele budují svůj vlastní třídní fond, který učitel spravuje. Z něho se platí třeba drobné vybavení do třídy nebo vstupné na výstavu či do divadla. Záleží na libovůli učitele, k čemu ty peníze použije. Na konci roku zbytek vrací, případně zakoupí odměny pro nejlepší žáky ve třídě.
Školní akce, výlety, škola v přírodě a lyžák
Součástí moderního vzdělávání žáků na základních školách je i účast na školních akcích typu exkurze, návštěva divadla či kina a samozřejmě školní výlet, škola v přírodě či lyžařský výcvik. Na školu v přírodě[2] a lyžák některé děti ani nejezdí, protože jejich rodina na to prostě nemá peníze. Účast na takové akci se totiž podmiňuje zaplacením několika tisíc korun. Není výjimkou, že lyžařský výcvik stojí 6 000 a více korun. Podobné ceny bývají u několikadenních výletů do zahraničí. Pro mnohé rodiny je těžké v současné době najít v rodinném rozpočtu volné prostředky, kterými by to uhradily.
Vstupenka do divadla za 200 korun, cena jednodenního školního výletu 500 korun (plus samozřejmě jídlo a kapesné s sebou). Proč by škola tyto akce nezorganizovala, když ji to ve skutečnosti nic nestojí po finanční stránce? Peníze vybere od rodičů. Je tu ovšem zodpovědnost učitele za žáky mimo školu, ale někdy je lepší je vzít na exkurzi do knihovny, než se s nimi mořit ve třídě, kde při vyučování jeden druhého překřikuje.
Zdarma i za peníze
Na otázku v titulku našeho článku lze odpovědět, že základní vzdělání je zdarma v tom, že rodiče nemusejí platit školné na veřejných školách. Jinak je ale povinná školní docházka jejich dítěte nebo dětí stojí nemalé finanční prostředky, které každoročně musejí vydávat ze svých rodinných rozpočtů. A s tím, jak se všechno zdražuje, tak bohužel rostou i výdaje za školáky. Možná by nad tím měly zamyslet i samy základní školy a popřemýšlet, co všechno žáci ke svému vzdělávání skutečně potřebují s ohledem na finanční možnosti jejich rodičů. Ti mají velmi často hluboko do kapsy a počítají každou korunu. Průměrnou mzdu přesahující 43 000 korun ve skutečnosti pobírá jen menší část českých pracujících.